Vystoupit z metra na holou pláň.
Nedává smysl. Je tu chladno.
Fouká vítr. Divný místo.
Všechno z kovu. Domy ze skla.
Okna otevřený dokořán.
Křídla hotelů nad hlavou.
Tisíc oken. Tichej přístav.
Pod mostem park. Řeka nikde.
Slyším auta. Brzdy křičí.
Vystoupit z metra. Klíče v kapse.
Světlo svítí do vagonů.
Mám na účtě tři kila a hadry po rodičích.
A v občance třicet.
Otáčím se. Mířím domů.
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsím si na zeď.
Když mi bylo osm, říkal jsem, že chci psa.
Velkýho psa. Černou dogu.
Pak postavit dům. Jezdit s formulí po závodní dráze.
Pak vyrůst. Mít děti krásný jak děti z katalogů.
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsím si na zeď.
A každá noc bude jak skočit
rovnýma nohama do jedinýho léta
kdy řeky tekly rovně a mraky pluly přímo
a lidi říkali si věty a teď říkaj jenom fráze
a balí fráze do frází, aby nemuseli říkat,
že to, co chtěj říct, neuměj říct ve větách.
A potom pod Alpama tahal jsem sníh z bot,
ve kterejch by nikdo nikdy neměl chodit po horách.
Byly plný děr a venku mráz.
Zubatej mráz. A cesta na východ
byla zahrazená obřím srázem.
Chtěl jsem jít dál, ale dostal jsem strach.
A tak jsem se vrátil a hráli jsme něco od Lou Reeda.
Desítky lidí. Spousta pití.
Venku party, ale žádnej chillout. Žádnej klid.
Stovky očí. Takhle to nejde. Musím se víc hlídat.
Chybíš mi a neumím říct proč.
Všechno jsme si řekli.
Lidi pořád někam spěchaj a pořád něco řeší.
Jsem unavenej. Chci si lehnout.
Poslední dobou je to častý.
Ale není kam spěchat.
A není se na co těšit.
A není jak poznat, co lidi myslej vážně
a není jak poznat, co jsou jenom žvásty.
A není jak poznat, co je ti ještě vlastní
a kde začínáš a kde končíš.
A není jak poznat, kam jdeš.
A není jak poznat, kam míříš.
A občas se říká, že se ti v životě splní tři přání.
Well, to je krásný.
Všechny jsem prosral.
Potřebuju čtyři.
II
V březnu je ještě moc brzo na to
aby člověk seděl přes noc na balkoně.
Deset stupňů. Čtyři deky.
Tvá vlastní hlava je tvůj největší fízl.
Hlídá tě. Říkáš si:
Co vlastně udělal pro mě?
A armáda cyniků v converskách za litr
směje se světu a dává to smysl.
Až půjdeme na metro, poslední v půl jedný,
řeknem si na cígu: Zítra si napíšem.
Zbývaj tři minuty. Ticho a vrnění
půlnočních tramvají za rohem zní jako
vzpomínky v přihrádkách. Krásný a barevný.
Ve stavu beztíže vznáší se v prostoru.
Nalevo. Napravo.
Děravý obrázky z šedivejch diáků.
Je 0:34.
Ukončete výstup a nástup a otevřete oči.
Zítřejší budík bude bolet.
Jak šedivý obrázky šedivejch lidí
na šedivejch židlích z těch šedivejch diáků
v šedivý tramvaji v šedivým městě
na šedivý trase na druhej břeh z Ípáku.
A když dojdou témata, tak se lidi bavěj o práci.
Jen tak. Každej den.
Co kdo udělal a co ještě udělat musí.
A co kdo hezkýho viděl.
Kam teď chodí a za co utrácí.
Co poslední dobou zkusil a
co všechno ještě musí zkusit.
A je to prázdný. Bezpředmětný.
Nemá to cenu. Jenom slova.
Nemaj obsah. Jenom plujou.
Vychází z pusy a mizí za obzorem.
Slova o věcech, který je potřeba
nechat bejt a navždy obětovat.
Průsvitný slova. Hebký slova.
Slova, co pozdraví, když prochází kolem
ale ani se nezastaví.
A tobě je to fuk. A je ti to putna.
A čas běží. Uběhne čtvrthodina.
Pak půlhodina. Pak celá.
A občas mám pocit že řeka teče špatným směrem
a ty jsi nešťastná a smutná
a není už nic, co bych v takový chvíli
mohl reálně dělat.
III
V srpnu bylo moře klidný a vzduch plnej věcí,
co chceš aspoň na chvíli zažít.
Skútry a davy turistů.
Nonstop večerky a nonstop bary.
A nonstop nemocnice rozesetý po pláži.
A nonstop proud lidí, co věří,
že nikdy v životě nebudou starý.
A uvnitř noci cikády a cvrčci.
Otevřený okno. Nohy vystrčený z peřin.
Štěstí na dosah ruky.
Nonstop štěstí v každou danou chvíli.
A nonstop proud lidí, co chtěli by
něčemu velkýmu věřit.
Taxíky v mlze. Měsíc a hvězdy.
Věci, co jsou a vždycky budou a byly.
Studenej balkon.
Sůl mezi prstama.
Sedíme potmě.
Nechceš rozsvítit.
Není to dobrý.
Mluvíme potichu.
Nikdo nám nerozumí.
Až vyjde slunce, budeš už spát.
Je to dobře pro všechno
ale špatně pro mě.
Je to dobře pro tebe
a to je dobře.
Vnitřnosti z olova a tělo z gumy.
Vrátím se domů. Vrátíš se domů.
Druhej den bude se mi zdát, že se mi to zdálo.
Sedíme na pláží. Svítí slunce.
Nejkrásnější věc na celým světě.
Dějou se věci. Děje se moc věcí.
Děje se jich moc málo.
Odrazit se z útesu. Doufat. Věřit. Letět.
Na rohu Žižkova a Vinohrad
rozpíná se černá díra.
Den za dnem sílí.
Je pořád větší.
Děláš, že není, ale je to těžký,
když je ti pořád v patách,
když tě každej den požírá
a polyká otazníky
a plive vykřičníky
a tečky.
IV
A pořád stejný rovnice.
A pořád stejný výpočty.
Je to jak koukat na zbytečnej film
kde všechny postavy jsou bezejmenný.
Zbytečnej dlouhej film.
Až ho dokoukám, zpátky ho přetoč ty.
Nechci už vidět začátek. Už jsem ho viděl
a po něm i všechny další scény.
Nebudem si o nich říkat.
Nebudem si o nich říkat.
Scénář je napsanej, a co je ve scénáři,
to se musí stát.
A pořád stejný rána.
Člověk si na ně zvyká.
Nemaj čím překvapit. Je to, jak to je.
Neříkáš napořád, ale myslíš napořád.
A pořád stejný témata.
A pořád stejný ksichty.
A pořád stejný věci
co jsme věděli a víme.
A věci, který vím já.
A věci, který víš ty.
A věci, který se maj stát
a proto se stanou a my je přijmem.
A pořád stejný akordy.
A pořád stejný skladby.
A pořád stejný pocity
zamčený ve stejnejch trezorech.
A pořád stejný otázky.
Co by, kdyby. Co je potřeba aby.
A vlasy poházený v peřinách
a na podlaze a na schodech.
A pořád stejný vzpomínky.
A pořád stejný propriety.
A pořád stejný zprávy
pohřbený v pamětech telefonů.
A pořád stejný otázky
kdo jsem já a kdo jseš ty.
A pořád stejný otázky
kdy zavoláš a kdy se vrátíš domů.
A pořád stejný výčitky.
A pořád stejný stavy.
Ale pít se má až večer
a tak čekám, než se setmí.
A není mi dobře.
A nechci se o tom bavit.
Seru na to.
Miluju tě.
Smrt Letný.
supported by 10 fans who also own “Smrt Letný (I, II, III & IV)”
I am sure I would never have found your music weren't it for the article about your latest album in Respekt magazine. And what a loss it would have been. Thank you, it fills me with amazement to hear such wonderful Czech music. martipa2
supported by 8 fans who also own “Smrt Letný (I, II, III & IV)”
album, na které jsem přišel díky Honzovi a jeho koncertu, jeho hudba je tak jemná, ale zároveň drsná s texty, které na české scéně nemají obdoby. also skvělý opening do světa Divností. lukpanek
