Get all 4 post-hudba releases available on Bandcamp and save 35%.
Includes unlimited streaming via the free Bandcamp app, plus high-quality downloads of my všichni tady a teď, Svět na konci roku nula, Není se na co těšit, and Artefakty.
1. |
Krásný nový ráno
02:01
|
|||
Krásný nový ráno.
Tak světlý, jak jsi chtěla.
Nad nádražím Libeň
na kolejích rosa.
Opuštěnej sázkař
na výhru včera dosáh.
Prostudoval formy
a vsadil samý kříže.
Přijíždí z Kolína
expres Petr Bezruč.
Zpoždění 5 minut.
O 5 minut víc si říct, že
Krásný nový ráno.
Krásný nový ráno.
Všechno přijde samo.
Všechno přijde samo.
|
||||
2. |
Pořád stejný pouště
03:40
|
|||
Mrazivá poušť, větrná poušť.
Chtěl jsem jí říct ještě spoustu věcí.
Když ji cítíš někde uvnitř poblíž
je každej den jako hořet zevnitř.
Proměnlivá, měsíčná poušť.
Tichá jak svět ráno o půl třetí.
Písek a prach. Další prázdnej seznam
zbytečných slov ráno o půl jedný.
Neříkaj nic. Přichází ve vlnách
jsou čím dál tím vyšší
a v tepnách se rozpíná chlad.
Lepší, než se ptát na otázky, který mají
jasný odpovědi, je říct dost.
Ty tu nejsi a nebudeš nikdy.
Tak proč se dojímat? Není proč.
Pokud vím, nikdo ještě nikdy neumřel na stesk.
Nikdo ještě nikdy na lítost.
Nikdo ještě neumřel na sny
s modrýma očima každou noc.
Spálená poušť, neklidná poušť
rozprostírá svoje prašný drápy
mezi dalším Jak se máš dnes?
a dalším Fajn, no a jak se máš ty?
Mlčenlivá, vyprahlá poušť.
Řeže jak nůž. Bodá jako oštěp.
Jako další pozdrav z donucení.
Každej rok zas pořád stejný pouště.
Neříkaj nic. Přichází ve vlnách
svět zmítá se v křečích
a se zítřkem blíží se strach.
Lepší, než se ptát na otázky, který mají
jasný odpovědi, je říct dost.
Ty tu nejsi a nebudeš nikdy.
Tak proč se dojímat? Není proč.
Pokud vím, nikdo ještě nikdy neumřel na stesk.
Nikdo ještě nikdy na lítost.
Nikdo ještě neumřel na sny
s modrýma očima každou noc.
|
||||
3. |
Pořád stejný pláže
03:07
|
|||
Starej rok končí a všichni se těší na další.
Elsí i Adélka musí si zvyknout a žít tu.
Možná dokážou dělat, že nevidí jeden druhýho,
i když u každýho moře fouká pořád stejnej vítr.
Na pořád stejný, pořád stejný pláže.
Chtěl bych umět existovat bez lidí.
Chtěl bych umět žít a nikomu nepřekážet.
A mám plán, jak to zařídit.
Třeba se to jednou podaří.
A přidám se k legiím pěšáků s úsměvy na tvářích.
A přidám se k legiím pěšáků s úsměvy na tvářích.
Před malou scénou na forbíně stepují herci.
Až přijde řada, ví, co maj říct, vždyť si to celý dny chystaj.
To, že se znají, je největší z životních výhod.
Aspoň na dovolený můžou jezdit na svý starý místa.
Na pořád stejný, pořád stejný pláže.
Chtěl bych umět existovat bez lidí.
Chtěl bych umět žít a nikomu nepřekážet.
A mám plán, jak to zařídit.
Třeba se to letos podaří.
A přidám se k legiím pěšáků s úsměvy na tvářích.
A přidám se k legiím pěšáků s úsměvy na tvářích.
A přidám se k legiím pěšáků s úsměvy na tvářích.
|
||||
4. |
Špinavý dlouhý dny
02:15
|
|||
Je mi zas šestnáct, když vidím, jak hranice
novýho světa zas hlídají černí psi.
Dál už tě nepustí. Hřbety nakrčený.
Vrčí a je to znít na stovky metrů.
Ztratil jsem chuť jít dál. Ledový chomáče
padají na střechy. Padají na římsy.
Jen splynout se zdí a přibít si masku a
zašít si rty a pak odkrýt tvář větru.
Zase jsou tady. Špinavý dlouhý dny.
A cesty ven za obzor blokujou blonďatý fronty.
Jen pár dní počkej a změní tě k nepoznání.
Čí to byl nápad, že dá se jim bránit?
Špinavý dlouhý dny.
Hranice novýho světa je dlouhá a
příjemná na pohled. Příjemná na dotyk.
Přišli jsme pozdě a nejlepší místa u
hlavního stolu jsou dávno už plný.
Tady máš důvody nevěřit lidem a
tady máš důvody děsit se samoty.
Tady máš důvody nepřijít vůbec a
tady máš důvody nedělat vlny a
tady máš důvody čekat a doufat, že
na ty psy hlídací přijde zas spaní.
Čí to byl nápad, že dá se jim bránit?
Špinavý dlouhý dny.
|
||||
5. |
Sto panáků
02:06
|
|||
Po půlroce ustlat postel.
Pokojem se plazí po zdech
střípky nocí z minulýho tisíciletí.
Sahají až dolů na kost.
Nejdřív je to jenom jako.
Potom připadá ti, že snad z kůže vyletíš.
A zatím v hlavě
úplně vzadu zdá se ti
že dá se s ním snad mluvit.
Že dá se s ním snad pít.
Sto panáků a budeš mít zas klid.
Námořníci z cizích lodí
pokaždý maj jen pár hodin
zbourat každej přístav, co když je to naposled?
A vyrýt vzkazy do zdí putyk.
Občas hezký, často krutý.
Rozloučit se, odjet zas dobývat cizí svět.
Je to směšný.
Je úplně stejnej jak ostatní.
A nedá se s ním mluvit.
A nedá se s ním pít.
Sto panáků a pořád žádnej klid.
Nedá se s ním mluvit
i když možná byl by rád.
Sto panáků a zraní tě napořád.
|
||||
6. |
Häkkinen a Frentzen
04:01
|
|||
Pustím si ticho a půjdu se projít.
Vyhnout se ulicím, co k tobě vedou.
Znám každej roh. Vím, kam se schovat.
Srdce by chtělo, ale hlava se bojí.
Všechny ty obavy zabalit s sebou.
Ještě je ráno budu potřebovat.
Ožralí kluci si daj ještě deci.
To, co jim patří, si nenechaj krást.
Každýmu vysvětlí, co všechno vlastní.
Každýmu odříkaj seznam svých věcí:
Telefon. Sluchátka. Občanka. Pas.
Holka, co je tu se mnou a co jsem tu já sní.
Cesta se klikatí jak návrat ze soboty
když jdeš domů první, ale stejně je pozdě.
A za nádražím na dvě se půlí.
Až všechno utratím, stopy se rozmlží
ale tvůj hlas a ten druhý hlas pořád
naráží do stěn.
Pořád je slyším
šeptat v žilách ulic.
Dnes se to nehodí. Zítra mám volno,
ale pochopím, když řekneš, že se ti nechce
topit se ve víně.
Trochu si šlapat na paty.
A trochu závodit. Narážet do sebe.
Míjet se v zatáčkách jak
Heinz-Harald Frentzen
a Mika Häkkinen
v devětadevadesátým.
Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit.
Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit.
Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit.
Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit.
Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit.
Jednou to přijde, ale dnes tě ještě nechci ztratit.
|
||||
7. |
Polana
01:52
|
|||
Polana přijela do vsi na podzim
a než na polích sněhy roztály
svět byl v posledním tažení.
Nohy rozedrané od trnů ostružin.
Krkavci křičeli z povzdálí.
Obličej barvu kamení.
První den uvařila teplou večeři.
Druhej den ohřála zbytky.
Třetí den chlapi v hospodě se pobili
o její úsměv ledový.
Čtvrtej den začal padat sníh.
A co měl chudák táta dělat opilý?
Pátej den zabili ho ve křoví.
Chvíli se nedal, pak navždy ztich.
Melancholie po takový tý věci
jako když na poli uschnou kytky.
|
||||
8. |
Gramatika švědštiny
02:50
|
|||
Když padalo listí, psali jsme si každej den
o moderním umění, o divadelních hrách
a filmech, co chtěli jsme vidět.
O zkratkách přes řeku. O mracích nad Letnou.
Jak člověka promění. O textech Mountain Goats.
O tom, co lidi dluží jiným lidem.
A pak jsem přemýšlel, kterou skladbu ti poslat.
Abych to nemusel říkat.
A pak mi bušilo srdce pod javorem
ve starý zahradě ve Svitavách.
Pak se ji učil hrát a zpaměti zpívat
jen tak pro případ
že by to přežilo zimu až do první noci v parku.
Že se to může stát.
Že máme to v hlavách.
Když padalo listí, psali jsme si každej den
o strachu z lítání, gramatice švédštiny
o tom, jak číst věci mezi řádky.
A ty máš svý zkoušky a já mám svý koncerty.
A v telefonech máme přezdívky
který už nikdy se nezmění zpátky.
A pak jsem přemýšlel, kterou skladbu ti poslat.
Abych to nemusel říkat.
A pak mi bušilo srdce pod javorem
ve starý zahradě ve Svitavách.
Pořád ji umím hrát a zpaměti zpívat.
Není to těžký.
Není to těžký jak snažit se
vymazat pryč těch pár týdnů.
Pozdravuj jiný.
Věci se stávaj.
|
||||
9. |
Synkáč hoří
03:27
|
|||
Přišel kouř.
Muselo se to někdy stát.
Tak proč ne dnes?
Chci jít spát,
ale střízlivej neumím usínat
už pár let.
A tak tu sedím
a mý tělo je mešita z kostí.
Shnilej chrám.
A smrdí jak mrtvej pták
a bortí se jak starý mosty.
Nevnímám,
že
Synkáč hoří.
Plameny požíraj starý oktávky.
Země se otáčí a všechny příběhy
vrací se zpátky ke kořenům.
Synkáč hoří.
Chlapi před knajpou v klidu dokouří.
Prohodí pár slov, že když to není na furt,
tak to stejně nemá cenu.
Přišel kouř.
Těm, kteří nestíhaj dopít,
čas se krátí.
A ti, kteří stíhají,
rychle platí a po cestě klopí
a my ostatní řeknem si zatím
že to nic není, že to se stává
a zítra už na tom nesejde.
Tady jsme v okruhu přátel.
I ten oheň je přítel.
Vždyť i má nemocná rozbitá hlava
má hlava je v plamenech každej den.
Tohle je jen další pátek.
Tohle je jen další víkend.
Synkáč hoří.
Plameny požíraj starý oktávky.
Země se otáčí a všechny příběhy
vrací se zpátky ke kořenům.
Synkáč hoří.
Chlapi před knajpou v klidu dokouří.
Prohodí pár slov, že když to není na furt,
tak to stejně nemá cenu.
|
||||
10. |
6m16s
03:29
|
|||
Je šest minut a šestnáct vteřin
vyjádřit, v co člověk věří.
Lidi zatím vynalezli strašně málo slov
ale není čas vymýšlet další.
Je nejlepší a tak se snažíš
na výstavách a vernisážích
říct něco aspoň napůl chytrýho
ale není čas přemýšlet nad vším.
Není čas přemýšlet nad vším.
Když máš ji rád, tak vyslovuj její jméno
tak nějak zvláštně jinak, ať ví
že v tvých rtech zůstává pořád v bezpečí.
Ať na to pak může vzpomínat.
Je šest minut a šestnáct vteřin
to důležitý říct a to nepodstatný neříct
a co bolí a tlačí schovat do prvního
doteku prstů o prsty.
Je nejlepší a tak se snažíš
to nepodstatný nechat a to důležitý zvážit
a všechno utíká šíleně rychle
ale není čas přemýšlet, co s tím.
Není čas přemýšlet, co s tím.
Když máš ji rád, tak vyslovuj její jméno
tak nějak zvláštně jinak, ať ví
že v tvých rtech zůstává pořád v bezpečí.
Ať na to pak může vzpomínat.
|
||||
11. |
||||
I
Vystoupit z metra na holou pláň.
Nedává smysl. Je tu chladno.
Fouká vítr. Divný místo.
Všechno z kovu. Domy ze skla.
Okna otevřený dokořán.
Křídla hotelů nad hlavou.
Tisíc oken. Tichej přístav.
Pod mostem park. Řeka nikde.
Slyším auta. Brzdy křičí.
Vystoupit z metra. Klíče v kapse.
Světlo svítí do vagonů.
Mám na účtě tři kila a hadry po rodičích.
A v občance třicet.
Otáčím se. Mířím domů.
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsím si na zeď.
Když mi bylo osm, říkal jsem, že chci psa.
Velkýho psa. Černou dogu.
Pak postavit dům. Jezdit s formulí po závodní dráze.
Pak vyrůst. Mít děti krásný jak děti z katalogů.
Všechno, na čem kdy záleželo, pověsím si na zeď.
A každá noc bude jak skočit
rovnýma nohama do jedinýho léta
kdy řeky tekly rovně a mraky pluly přímo
a lidi říkali si věty a teď říkaj jenom fráze
a balí fráze do frází, aby nemuseli říkat,
že to, co chtěj říct, neuměj říct ve větách.
A potom pod Alpama tahal jsem sníh z bot,
ve kterejch by nikdo nikdy neměl chodit po horách.
Byly plný děr a venku mráz.
Zubatej mráz. A cesta na východ
byla zahrazená obřím srázem.
Chtěl jsem jít dál, ale dostal jsem strach.
A tak jsem se vrátil a hráli jsme něco od Lou Reeda.
Desítky lidí. Spousta pití.
Venku party, ale žádnej chillout. Žádnej klid.
Stovky očí. Takhle to nejde. Musím se víc hlídat.
Chybíš mi a neumím říct proč.
Všechno jsme si řekli.
Lidi pořád někam spěchaj a pořád něco řeší.
Jsem unavenej. Chci si lehnout.
Poslední dobou je to častý.
Ale není kam spěchat.
A není se na co těšit.
A není jak poznat, co lidi myslej vážně
a není jak poznat, co jsou jenom žvásty.
A není jak poznat, co je ti ještě vlastní
a kde začínáš a kde končíš.
A není jak poznat, kam jdeš.
A není jak poznat, kam míříš.
A občas se říká, že se ti v životě splní tři přání.
Well, to je krásný.
Všechny jsem prosral.
Potřebuju čtyři.
II
V březnu je ještě moc brzo na to
aby člověk seděl přes noc na balkoně.
Deset stupňů. Čtyři deky.
Tvá vlastní hlava je tvůj největší fízl.
Hlídá tě. Říkáš si:
Co vlastně udělal pro mě?
A armáda cyniků v converskách za litr
směje se světu a dává to smysl.
Až půjdeme na metro, poslední v půl jedný,
řeknem si na cígu: Zítra si napíšem.
Zbývaj tři minuty. Ticho a vrnění
půlnočních tramvají za rohem zní jako
vzpomínky v přihrádkách. Krásný a barevný.
Ve stavu beztíže vznáší se v prostoru.
Nalevo. Napravo.
Děravý obrázky z šedivejch diáků.
Je 0:34.
Ukončete výstup a nástup a otevřete oči.
Zítřejší budík bude bolet.
Jak šedivý obrázky šedivejch lidí
na šedivejch židlích z těch šedivejch diáků
v šedivý tramvaji v šedivým městě
na šedivý trase na druhej břeh z Ípáku.
A když dojdou témata, tak se lidi bavěj o práci.
Jen tak. Každej den.
Co kdo udělal a co ještě udělat musí.
A co kdo hezkýho viděl.
Kam teď chodí a za co utrácí.
Co poslední dobou zkusil a
co všechno ještě musí zkusit.
A je to prázdný. Bezpředmětný.
Nemá to cenu. Jenom slova.
Nemaj obsah. Jenom plujou.
Vychází z pusy a mizí za obzorem.
Slova o věcech, který je potřeba
nechat bejt a navždy obětovat.
Průsvitný slova. Hebký slova.
Slova, co pozdraví, když prochází kolem
ale ani se nezastaví.
A tobě je to fuk. A je ti to putna.
A čas běží. Uběhne čtvrthodina.
Pak půlhodina. Pak celá.
A občas mám pocit že řeka teče špatným směrem
a ty jsi nešťastná a smutná
a není už nic, co bych v takový chvíli
mohl reálně dělat.
III
V srpnu bylo moře klidný a vzduch plnej věcí,
co chceš aspoň na chvíli zažít.
Skútry a davy turistů.
Nonstop večerky a nonstop bary.
A nonstop nemocnice rozesetý po pláži.
A nonstop proud lidí, co věří,
že nikdy v životě nebudou starý.
A uvnitř noci cikády a cvrčci.
Otevřený okno. Nohy vystrčený z peřin.
Štěstí na dosah ruky.
Nonstop štěstí v každou danou chvíli.
A nonstop proud lidí, co chtěli by
něčemu velkýmu věřit.
Taxíky v mlze. Měsíc a hvězdy.
Věci, co jsou a vždycky budou a byly.
Studenej balkon.
Sůl mezi prstama.
Sedíme potmě.
Nechceš rozsvítit.
Není to dobrý.
Mluvíme potichu.
Nikdo nám nerozumí.
Až vyjde slunce, budeš už spát.
Je to dobře pro všechno
ale špatně pro mě.
Je to dobře pro tebe
a to je dobře.
Vnitřnosti z olova a tělo z gumy.
Vrátím se domů. Vrátíš se domů.
Druhej den bude se mi zdát, že se mi to zdálo.
Sedíme na pláží. Svítí slunce.
Nejkrásnější věc na celým světě.
Dějou se věci. Děje se moc věcí.
Děje se jich moc málo.
Odrazit se z útesu. Doufat. Věřit. Letět.
Na rohu Žižkova a Vinohrad
rozpíná se černá díra.
Den za dnem sílí.
Je pořád větší.
Děláš, že není, ale je to těžký,
když je ti pořád v patách,
když tě každej den požírá
a polyká otazníky
a plive vykřičníky
a tečky.
IV
A pořád stejný rovnice.
A pořád stejný výpočty.
Je to jak koukat na zbytečnej film
kde všechny postavy jsou bezejmenný.
Zbytečnej dlouhej film.
Až ho dokoukám, zpátky ho přetoč ty.
Nechci už vidět začátek. Už jsem ho viděl
a po něm i všechny další scény.
Nebudem si o nich říkat.
Nebudem si o nich říkat.
Scénář je napsanej, a co je ve scénáři,
to se musí stát.
A pořád stejný rána.
Člověk si na ně zvyká.
Nemaj čím překvapit. Je to, jak to je.
Neříkáš napořád, ale myslíš napořád.
A pořád stejný témata.
A pořád stejný ksichty.
A pořád stejný věci
co jsme věděli a víme.
A věci, který vím já.
A věci, který víš ty.
A věci, který se maj stát
a proto se stanou a my je přijmem.
A pořád stejný akordy.
A pořád stejný skladby.
A pořád stejný pocity
zamčený ve stejnejch trezorech.
A pořád stejný otázky.
Co by, kdyby. Co je potřeba aby.
A vlasy poházený v peřinách
a na podlaze a na schodech.
A pořád stejný vzpomínky.
A pořád stejný propriety.
A pořád stejný zprávy
pohřbený v pamětech telefonů.
A pořád stejný otázky
kdo jsem já a kdo jseš ty.
A pořád stejný otázky
kdy zavoláš a kdy se vrátíš domů.
A pořád stejný výčitky.
A pořád stejný stavy.
Ale pít se má až večer
a tak čekám, než se setmí.
A není mi dobře.
A nechci se o tom bavit.
Seru na to.
Miluju tě.
Smrt Letný.
|
||||
12. |
Tulipány
02:22
|
|||
A dřív, než stihli všechno zdanit,
nakoupil jsem tulipány.
A dřív, než stihli všechno zdražit,
nechal je vyschnout v herbáři.
Zapomněl jsem, kolik stály
a už se mi moc nelíbily.
Tak jsem ty tulipány spálil.
Trvalo to jenom chvíli.
Když totiž necháš uschnout kytku,
tak už se k životu nevrátí.
Je navždy mrtvá jako stíny
vlaků na opuštěnejch tratích.
Občas mám pořád těžký spaní
když cítím stesk anebo vinu.
V hrudi jen vyschlý tulipány.
Každej den zalejvám jim hlínu.
|
If you like post-hudba, you may also like:
Bandcamp Daily your guide to the world of Bandcamp